Oscularia deltoides

July 9, 2010

Když jsem před mnoha lety  poprvé držela v ruce knihu Jana Gratiase – Sukulenty pro každého, okouzlila mě fotografie dosud mně neznámé  rostliny v závěsném květináči. Drobné, modrozelené , výrazně sukulentní listy,  pokryté záplavou šeříkově lila květů s titulkem Oscularia deltiodes.  Musím se přiznat, že v té době jsem vůbec  netušila co to jsou sukulenty, ani kdo je Jan Gratias. Uběhlo mnoho let a  mezi řadou sukulentních rozmanitostí, které se začaly objevovat na okenním parapetu,  byla i výše zmiňovaná rostlinka. A co víc. Mám to štěstí, že mezi mé  přátele a kamarády patří tak  vzácný člověk, jako je Honza Gratias. On vlastně může za to, že jsem objevila jeden z neúchvatnějších světů který existuje – svět sukulentní a sukulentářský. Ale vraťme se zpět k oscularii. Její pěstování není náročně. Kdyby jste pátrali po kytičce pro začátečníky, pak oscularii mohu jen doporučit. To, co si chuděra malá vytrpěla  v mých pěstitelských začátcích, vydrží jen skutečně otrlý jedinec.

Samozřejmě jsem si řekla, když sukulent tak horko a sucho. A nejen v létě, ale taky v zimě. No ano, dnes mi běhá mráz po zádech hrůzou, když si vzpomenu co jsem kdysi se sukulenty prováděla. Je až s podivem, že  mou  oscularka přežila. Její   forma růstu by se dala jednoduše popsat jako boj o přežití. O nějakých lila květech jsem si nechala jenom zdát.  Druhým rokem jsem se rozhodla, že rostlinku umístním opět na parapet v pokoji, ale tentokráte ji bud přes zimu zalévat. Kupodivu zvládala i tento způsob péče. Sice se začala ke konci zimy  trošku vytahovat, ale to spravil jarní sestřih oslabených větví. Nastal bohatý  růst, ale květy zase nikde. Milá oscularie tak cestovala několik let  po různých stanovištích a je mi stydno, když si vzpomenu, že byla spíše trpěna než obdivována.

Jednou, při návštěvě  u Honzy  ve skleníku, vykládám moje  marné snažení o květy osculárky. Ten se jen usmál …“ to ji musíš dát na zimu do chladu a pak ti pokvete…“ Taková s prominutím pitominka. Já ji totiž  pěstovala v domnění,  že když přes zimu roste, tak musí být v teple. Samozřejmě že hned následující zimu putovala mezi další chladnomilné rostliny a během zimování dostala jen jednu zálivku. Přišlo jaro a s ním první poupata, která se počátkem léta rozvila v krásné lila květy. Konečně. Sice jen čtyři, ale byly.

Není mým úmyslem sáhodlouze popisovat výše jmenovanou a její možné formy růstu. Ráda bych tímto vzdala hold této krásné a odolné kytičce, která to nevzdala a vydržela veškerou mou péči aby mi  nakonec udělala radost. Já jsem ji na oplátku umístnila do zahrady, kde si užívá sluníčka , čerstvého vzduchu a pravidelné vydatné zálivky. Myslím si, že konečně jsme obě spokojené.

krasa-netresku©2010